SToRRmBlasT

Počátky pěstování vína s konrétnímy výsledky (zakládní vinic apod.) můžeme hledat v období 12. až 13. století. Bylo to tehdy ještě v době „předfeudální“. Pěstováni vína se do našich končin dostalo z Říma. Jsou zde ale i dohady, že první pěstování vína můžeme hledat již v době Velké Moravy- konkrétně okolo roku 900. „Oficiální“ pěstování bylo prováděno především církví. Vinice se zakládaly v okolí velkých měst- zpravidla za fortifikačním systémem. Do 14. století úroveň vinařství narůstala. Bylo to především za vlády Karla IV. V letech 1358- 59 probíhalo zakládání hlavně v okolí měst Prahy a Rakovníka. Vinice byly tehdy brány jako posvátné místo, jelikož víno z počátku sloužilo hlavně církvi při provádění mší a bohoslužeb. Proto bylo jejich poškozování trestáno. Hlavním výkoným orgánem byl perkmistr.

Tvořily se cechy, kde byla zaměstnávána čelď a námezdní dělníci. Okolo vinice bylo totiž několikrár do roka spousta práce. Bylo to především na jaře- období údržby po zimě a na podzim-období sklizně a připravy na zimu.

Odbodí 14. až 16. stoleti se bere jako tzv. Zlatý věk vinařství. Víno se tehdy pěstovalo téměř všude, výjimkou nebyly ani vysokohorké oblasti. Téměř nikoho tehdá nezjímalo, že v tam nebude valná úroda. Vidina vlastní vinice byla silnější. Postupem času se začalo pěstování řídit přírodními podmínkami. Byly vytvořeny staré zásady, které se uplatňují ve pěatování a údržbě dodnes. Na Moravě se zakládaly rozhlé vinice. Bylo to především v oblasti Hané. Plocha tehdy čítala okolo 30 tisíc hektarů⁵. Morava byla celkově výnamější, co se týče pěstování vína, a tak to zůstalo i do dnes. V Čechách to byla oblast povodí velkých řek, jako jsou Labe a Vltava. Vinice byly tedy zakládané na Mělnicku a v okolí Litomyšle.

Sice naše vlastní produkce byla více než vysoká, ale stoupala zde poptávka po zahraničních vínech. Především to pak byla oblast Porýnní, Francie a Itálie. Export byl také významný, takže se stále více vyváželo, než dováželo. Hlavní artiklem byla nižší cena českých vín. Na kvalitu tehdy nikdo moc nehleděl. Ne, žeby snad naše vína byla horší, ale vína z dovozu jim již slušně konkurovala a někdy je i převišovala. Byle zde i dohady o kvalitě, kdy každý zastával své víno. Byl to papež Pins II., který se dohadoval s Pavlem Stránským. Debata nebyl sice vyhrocená, ale každý si prosazoval to svoje.

Od 16. století lze rozpoznat útlum činnost. Celkové ochlazení mělo hlavní podíl, proto se víno konečně přestalo pěstovat v horských oblastech a vinice získaly svoje konečné umístění na slunném jižním svahu. Morava tehdy získala definitivní převahu. Hlavně to pak bylo oblast Znojemska a Poddyjí. Definitvní útlum v zakládání způsobila 30 letá válka. Tehdy bylo spíše potřeba oblinářství než vinařství. Což je celkem logické ve vzathu k potřebám armády.

V 19. stoleti definitvně zanikaly ojedinělé vinice a prukci představovaly pouze velké vinařské oblasti, jak již bylo uvedeno výše.

Nyní něco ve stručnosti o tom, co se týče vinice samotné a konzumaci vína:

Vinice byla tedy budovaná na jižním svahu, kde měla dostatek slunce. Svah měl ale hned několik nevýhod. Tou největší bylo, že se v době prudkých deštů sesouvala hlína, která oddělovala jednotlivé brázdy vinice. Toto museli vinaři řešit stavěním ochraných valů z kamenů a dřeva. Tyto hráze se ale také po čase ničili, proto bylo důležitá jejich údržba. Práce na vinici trvala prakticky celý rok, kromě doby, kdy ležel na vinici sníh. To měli vinaři takříkajíc „volno“. I když to nebylo volno v pravém slova smyslu, Spíše šlo o to, že nemuseli pracovat přímo na vinici. Museli ale provádět údřžbu klecí a krytů, které se instalovali proti zvěři. Pokud bylo vše opraveno, tak vymývali sudy na víno, vyspravovali je, nebo se věnovali svému domácímu hospodářství. Během roku ale bylo na vinici spousta povinností. Napřiklad se musela provádět okopávka vinice. Byla prováděna většinou 3 do roka. Šikovný vinař to stíhal ale i 4x a vícekrát. Jak jsem již předeslal, tak bylo potřeba budovat ocharné valy proti erozi půdy, což také nebyla zrovna lehká práce. Po úspěšné jarní okopávce následovalo očkování mírně vzrostlých keříků vinné révy. Během léta se pak provádělo prořezávání znova okop a vázání. Vše dle potřeby.

Vinař by to ovšem těžko zastal celé sám, a proto vstupoval do tzv. „vinařských cechů“: zde bylo udělováno i vinařské právo. Na práci na vinici si najímal námezdní dělníky a používal čeldíny. Jak své, tak vypůjčené od okolních vinařů (dohodou, nebo za úplatu). Ti pak vykonávali práce uvedené výše. Pokud to tedy nebyla vinice malého formátu. Tam si to pak byl schopen vinař zastat sám.

Na podzim následovala sklizeň. Víno se ostříhalo a rozdělilo hned na místě „nahrubo“. Různé odrůdy se různě sklízeli. Pak násedovalo rozmačkání ve velkých sudech. Provádělo se většinou bosýma nohama. Nakonec se dočista vylisovalo, nechalo „dojít“ a přechovávalo v sudech. Z nich se pak stáčelo do lahvi.