Pivovarnictví
První zmínky o pěstování chmele sahají do 13. století. Chmel z počátku rostl divoce, povětšinou na březích řek nebo v údolích. Tento divoký druh se používal především pro domácí výrobu piva, jelikož nebyl tak kvalitní a jeho spotřeba byla na rozdíl od pěstovaného chmele o poznání vyšší. Výrobci piva si pěstovali chmel na vlastních chmelnicích. Jen zřídka jej dováželi, pěstování patřilo to totiž k tradiční výrobě piva. Do 19. století se chmel pěstoval téměř všude, jak tomu bylo i u vinařství. Klimatické podmínky to ale omezily, a proto se pěstuje převážně v oblastích nížinatých. Ve vyšších oblastech se přeorientovali především na obliloviny a okopaniny.
Doba 13. až 15. století se vyznačovala co se týče pěstování nadvládou měst. Chtěli zamezit závislostí na dovážení chmele z venkovských oblastí. V 16. až 17. století byly měšťanské pivovary vytlačovány feudálními, měšťani si směli vařit pivo pouze pro vlastní potřebu.
V 17. století dominavala co se týče pěstování chmele především města Žatec, Ústí nad Labem a Plzeň. Tato města mají svou tradici „v pivu“ dodnes. Vlastnila i svoji pečeť, což jen tak nějaké město nemělo a provádělo se zde intenzivní pěstování. Dokonce se chmel i vyvážel.
Morava v tomto odvětví přiliš nefigurovala, specializovali se zde spíše na pěstování vinné révy. O importu zde nemohla být řeč. Pěstovalo se výhradně pro vlastní spotřebu.
Na chmelnici bylo hodně práce pouze v určitých obdobích. A to konkrétně na jaře a v létě. První zavádění potřebovalo spoustu pracovních sil. Na to by si samotní chmelaři netroufli, a proto zaměstnávali námezdní dělníky. Chmel vyžadoval ve vegetačním období hodně péče. Po zavádění se provádělo vázáni (pokud to byla potřeba) a po té, až chmel patřičně vyrostl, následovala sklizeň. Toto byla jedna z největších událostí pro chmelaře. Chmel se česal celý den, dokavaď nebyly chmelnice úplně holé. Pak následovalo sušeni a dodatečné úpravy pro použití při výrobě piva.
Chmele byly dva druhy, a to sice tzv. červěňák a zeleňák. Rozdíl mezi nimi je pouze v barvě, jinak je to stále ten samý chmel. Pokud se chmelnice založila, mohla se úroda očekávat až druhý rok. První rok vyrostlo jen několik plodů, které nemělo význam uskladňovat.
Nejen že byl prvotní surovinou k výrobně piva, ale používal se dokonce jako léčivka. Především v lidovém léčitelství.
Nyní detaily o zrodu piva a pivovarnictví.
Zrození piva můžeme lokalizovat do Mezopotámie. Tehdy to byl náhodný objev, když zřejmě omylem nechali vykvasit obiloviny. Původní teze je, že se takto rozpouštěly léky, pomocí kvasení. Bylo to někdy okolo roku 6000 BC. Do piva se v Mezopotámii přidávaly mimo jiné byliny a med. To způsobovalo charakteristickou tmavou barvu pivu. Konzumovalo se trubičkami a bylo považováno jako běžný doplněk stravy, pro jeho výživnou hodnotu. S opilostí se počítalo, a pokud se člověk takříkajíc „kontroloval“, nikdo mu to nebral za zlé. Pivo pili jak státníci, tak dělníci na stavbách. Byl to spotřební nápoj.
V oblasti Egypta tomu nebylo jinak. Také sloužilo jako základní potravina a podávalo se dělníkům při stavbách pyramid jako doplněk chudé stravy (což povětšinou byla čočka nebo jiné nikterak výživné jídlo) a jako nápoj zároveň. Komzumovali ho i kněží a panovníci (faraoni). Bohyně Hathor4 byla v Egyptě patronkou alkoholu (nejen toho, součastně i sexuality, lásky, plodnosti a hudby a dalšího), a tak se v době jejích oslav konzumovalo značné množství piva. Dokonce i faraonovi dcery nezůstávaly pozadu. Věřilo se tehdy také, že pivo má hojivé účinky. Proto bylo často používáno jako lék proti starověkým nemocem.
Co se Středomoří týče, tak zde se pivo příliš neuchytilo. Bylo bráno jako druhořadý nápoj chudiny a spíše se zde konzumovalo víno. K dokreslení uvádím, že průměrný plat legionáře římské armády činil tehdy 600 denárů na rok. Půl litru vína stálo 2 denáry. Proto nebylo příliš možné konzumovat víno ve velkém. O nějakém častém posezení tedy mluvit nemohu. Legináři se tedy uchylovali k pití „nápoje chudiny“- pivu. Víno však zde mělo svoji tradici, takže stějně bylo na prvním místě.
V Evropě mělo ale primát pivo. Jeho výroba byla ale ve zdejších zeměpisných šířkách velice komplikovaná. Trvala 10 dní. Vyrábělo se z naklíčeného obilí a vařilo se v měděných kotlích. Nevýhodou bylo, že mělo takřka nulovou trvanlivost, takže se muselo ihned spotřebovat. Po uplynutí 24 hodin již nebylo vhodné k požití. Na tomto území tehdy žili Germáni, kterým nedělalo problém pivo konzumovat do jendnoho dne. Většinou vařili pivo neustále, aby měli vždy dávku na další den. Vyráběli ho z chmele (divoce rostoucího povětšinou) a ječmene (zde je možné si povšimnout užití sladu). Jako patron mezi bohy byl vyvolen Odin.(Je zde také sága, jak se Thor7 vsadil s Lokim, že vypije pivo z jeho rohu. Loki začaroval roh, aby se plnil vodou z moře, která se měla změnit chuťově v pivo.Roh byl tedy stále plný. Bůh však mocně pil až způsobil kolísání hladiny moře)
Církev se také z počátku držela svého vína. Tvrdila, že pivo je pohanský nápoj. Své mínění však brzy přehodnotili, jelikož trh s pivem byl výhodný a poptávka po tomto nápoji vysoká. V klášterech se budovaly pivovary a z mnichů se stali kromě modliteb i zaměstnanci této výdělečné instituce. Později byli nekteří specializovaní výhradně na vaření piva. Výroba piva v klášterech byla hotová alchymie. Přidávaly se nejrůznější byliny jako např. hřebíček, skořice a další. Pivo tedy bývalo nejčastěji tmavé (v důsledku bylin). Časem se ale kláštery specializovali. Byly chráněné právem míle. Podávaly se i příděly- 5 litrů piva na mnicha za den. Pivo bylo chápáno jako potravina v církevních institucích. V období 30 leté války ale bylo ve znamení masového rušení klášterních pivovarů. Část se jich sice zachovala, ale už to nebyla jejich hlavní záležitost.
Podobně jako tomu bylo u vína, tak i okolo piva se vedly různé debaty. Např. o tom, zdali je to patok atd. Jan Butzbach právě prohlšoval, že české pivo je silně nekvalitní. Piva bylo vícero druhů a to nejen podle barvy. Rozeznávána byla piva pšeničná a ječná. Z hlediska trvanlivosti se pak dále dělilo na piva „staré“ a „mladé“. Staré pivo se konzumovalo společne s máslem, které se tam nechalo rozpustit. Věřilo se, že tato ingredience zvětšuje sexuální aktivitu. Něco jako afrodiziakum. Původní pivovary se nacházely v městech jako byl Rakovník, Kadaň, Nymburk a Louny. V Rakovníku to bylo proslulé černé pivo- Bakalář. S tímto pivem je spojována povídka od Zikmunda Wintera- Nezbedný Bakalář. Po něm je to také pojmenované. (Ve stručnosti uvedu, že děj je o vzdělanci, který byl vybrán na místo nového správce školy. Jelikož si ale liboval v alkoholu, tak tam přiliš dlouho nepůsobil).
Důležitou položkou při varění piva bylo právo várečné. Udávalo, že všichni měšťané žijící v centru města mají právo na vaření vlastního piva. Tvořili se i cechy (sladovnické), které byly srovnatelné např. s pekařským a řeznickým. Vaření piva byl dobrý zdroj obživy, a proto málokdo meškal v jeho výrobě. S tímto souviselo i právo míle, které platilo pro velké pivovary. Na měšťanstvo se většinou nevztahovalo. Právo míle uvádělo, že v okolí „jedné míle“ nesmí stát žádný jiný aktivně působící producent. To platilo nejen pro pivo, ale i pro další cechy. Postupem času bylo ale odbouráno, aby se umožnila soutěživost mezi výrobci.
Roku 1488 vznikl cech, který měl za úkol bojovat proti poddomní výrobě piva. Vrchnost totiž chtěla kontrolovat všechny a pivovary a neměla zájem o menší výrobce, kteří jim zmenšují zisk.
Výrobu piva měli na starosti tovaryši a mistři. Pokud se chtěl tovaryš stát mistrem, měl vetšinou jen jednu možnost. Na to aby si postavil vlastní pivovar nebyl většinou finančně vybaven, a proto mu nezbývalo nic jiného než se oženit s vdovou bývalého mistra pivovaru. Po sňatku však nebyl ještě přijat. Musel zaplatit cechu sladovníků 4 libry vosku. Teprve po té se stal právoplatným členem Vlastnit však mohl maximálně 3 pivovary. Málokdo však měl 3, vetšinou stíhal udržovat jen jeden. Pivovary dostávaly i vlastní erby a pečeti pravosti. Roku 1466 byl pro město Chomutov udělen erb Sv. Václava.
Spory mezi pivem a vínem jsou zde již od nepaměti. Prodávaly se v ruzných nálevnách a jejich konzumenti byli odlišní. Pivo se pilo předevšim v Evropě, kde se vnímalo jako spotřební nápoj, důležitý pro výživu. Jeho cena byla tehdy nízká. Oproti tomu víno se konzumavalo především v oblastech přímořských (např. Itálie, Francie). Bylo vnímané jako lék a jeho cena byla v porovnání s pivem viditelně vyšší. Provozovalo se i pití „na sekeru“- v tomto se pivo a víno nelišilo, pilo se „na sekeru“ obojí. Oblíbeným pitím byla ale také kořalka, jelikož její výrobu zvádal každý sám a nebylo potřeba kvůli tomu chodit do šenku. Stačilo pouze sklidit ovoce na zahradě, nechat vykvasit a patřičně upravit.
